Poslední zápisek už je pokrytý mechem, ale to neznamená, že by se nic nedělo. Právě naopak. Je toho tolik, že nemám ani čas to zapisovat. Malichernosti však vynechám a zaměřím se na to důležité.

Ale popořádku. Ve středu 17.2. byla Dáda na standardní kontrole u gynekologa,  38. týden, takže relativně v klidu. Tomu však neodpovídal výsledek: vysoký tlak a nebezpečí pro bábetko. A navíc s podezřením na růstový problém, dítě je malé. Koho by to nechalo v klidu, že… Nastartovali jsme autí a hyjé do porodnice.

V porodnici pak Dádu přijali a nic zvláštního se nestalo. Až na ten vysoký tlak ovšem. Doktoři to nesnáší, ale google je mocný a najít problémy spojené s vysokým tlakem jako preeklampsie není zas takový problém. Dádu tedy testovali, dávali ji prášky na snížení vysokého tlaku, ten stále kolísal (podle toho, jak dlouhá doba od podání léku uběhla), až padlo rozhodnutí: vyvoláme porod.  V pátek večer tak Dáda dostala první jednoduchou „vyvolávku“. V sobotu ráno už to byla dvojitá dávka. A následovaly, dlužno dodat že bez výraznějšího efektu, další dvojité dávky v sobotu večer a v neděli ráno. Zatímco v sobotu byla Dáda při návštěvě úplně v pohodě, vysmátá, však víte…, v neděli to byl někdo jiný. Už jak jsem vcházel na pokoj mi bylo jasné, že se něco děje. Taky že jo, bolesti ze začínajících stahů. Pobyl jsem s Dádou něco přes hodinu a raději jsem šel, chtěla bolest zaspat. V klidu jsem proto absolvoval tradiční nedělní badminton s Dájou (vyhrál jsem ) a cestou domů jsem jen tak poslal SMS, zda se něco neděje. A dělo.

Při vyšetřní praskla voda, oznámila Dáda asi o půl osmé. Stěhuju se na porodní sál, až to bude , ozvu se ti. No, to asi bude… To asi už bude! Dle instrukcí („Na kurzu říkali“, znělo Dádiné zaklínadlo) jsem si ve Sparu koupil nějakou svačinku a jel domů sledovat hokej. Z hokeje jsem měl prd, nemohl jsem se soustředit (a naši hráči asi taky ne, aspoň podle výsledku), hypnotizoval jsem telefén. Pět minut před koncem druhé třetiny se konečně rozezněl.

V podornici jsem byl během čtvrt hodiny, je to přece přes cestu… Nakonec jsem stejně musel čekat, než Dádě zavedou katetr na epidurál, který si Dáda přála a pustí mě za ní.

Průběh porodu popisovat nebudu. Jen poznamenám pár věcí:

1. Respekt všem rodičkám!
2. Nechtěl jsem se „akce“ účastnit. Byl jsem debil, a jsem rád, že jsem tam mohl s Dádou být. Nevím sice, zda jsem byl oporou, ale stálo to za to.
3. Bez epidurálu to jde taky? Podle toho, co jsem viděl, si to nedokážu představit. A Dáda taky ne.
4. Nemusím vidět všechno. A tím jsem se řídil.
5. Profesionální a osobní přístup personálu. Díky.
6. Tisíc dalších zážitků, z nichž ční jediný:

Jakmile jsem slyšel Esterčin hlásek, zalily se mi oči a šmytec. Neuvěřitelné a vsadím se, že neopakovatelné. A kdykoli si na to vzpomenu, oči se mi zalijí znovu. Je to pravda jen pár hodin, ale je to stále stejně silné.

Dáda byla neuvěřitelná a šikovná i přes to, že ji po porodu ještě tři čtvrtě hodiny sešívali dohromady. To mi ji bylo asi nejvíc líto. Ale stálo to za to.

Je krásná, že ?

A tady máme obě holky dohromady asi hodinku po porodu.

Odpoledne jsem byl samozřejmě za holkama na návštěvu. A obě se mají k světu.

Esterka, narozena 22.2.2010, v 2:OO hod., vážila 2.99 kg (oficiálně; normálně prostě tři kila) a měřila 49 cm. Tady je v celé kráse:

Aktualizace:

Zapomněl jsem zmínit, že Esterka bude mediální hvězda. Zazáří v sobotu 27.2. v příloze Moravskosleského deníku Měla by tam být vyfocena spolu s dalšími miminky z porodnice Fakultní nemocnice Ostrava.

Aktualizace 23.2.:

Tato fotka je trošku rozmazaná, ale jsme tam celá rodinka.

A tady je naše krasavice v detailu.

Barvy matou, žloutenku nemá