Dneska se to stalo. Dáda ležela v ložnici v posteli, sledovala na noťasu dva dny starou Ulici a já si v obýváku hrál na kytaru (kombo jsem měl na jedničku hlasitosti, tedy potichu, ale Dáda se přesto zavřela) – takže páteční rodinná idylka. Protože jsem hrál už asi hodinu a půl, začaly mě trochu bolet prsty a tak jsem si dal pauzu a šel zkontrolovat manaželku, jestli chytá lelky nebo viry.

Jak tam ležela s vyvaleným pupkem (mimochodem, Dáda přibrala v asi desátém týdnu 3 kila a pak už nic), pohladil jsem ji a ruku na břichu chvíli nechal. A pak: drnc.  Ne. Vlastně to bylo prm. No, to taky není přesné. Prostě jsem to cítil. Kopanec, boxera, loket, deku nebo šutr, šleha jak cyp! 3× za sebou asi během minuty. Ono to fakt žije, ono se to hýbe! Nemůžu říct, že to bylo úžasné, že jsem nikdy nic takového necítil, že já nevím co… Samo o sobě to bylo úplně obyčejné, dá se říct, že to byla optimistická zpráva pro mé tetanické ruce, aspoň v nich mám v nich cit. Ale v kontextu s Fazolem (asi bych ho měl pojmenovat, ale nechci něco zakřiknout) to bylo něco zvláštního.  A snad to nebylo naposled.

V pondělí 30. listopadu – to budem na konci 25. týdne, jdeme na 3D ultrazvuk, prý i s 15. minutovým DVD, no uvidíme. Hlavně (ale to hlavně není zase tak hlavní…) chceme vědět, co to bude. Jestli se potvrdí prognóza holky nebo nás překvapí kluk. Vlastně je to jedno, bude to Knapek!