Konečně se naše dítě projevilo jako standardní miminko jeho věku a prokázalo, že umí: pást koníky! Jupí. Už není terčem posměchu, rodiče nejsou předmětem kritiky. Paseme! Zkoušeli jsme pást už dlouho. Ale blbě! Jojo, nejprve je třeba zvládnout techniku. Ale to se lehko řekne, když člověk nemá zkušenosti… Prostě jsme nejdřív Esterku z pozice na zádech překulovali na bříško, ať zkusí popást a to se jí vůbec nedařilo. Přitom s Dádou při nošení držela hlavu úplně v pohodě. Ale v týdnu jsme (dobře, Dáda) změnili techniku a Esterku dali rovnou na bříško. No, a ona bez mrknutí oka pásla snad pět minut! No jo, rodiče, ty si nevybereš…

Samozřejmě přikládám důkazy:

Na týden (od minulého pátku do dneška) jsme měli na službě sousedovic pudlíka Stanleyho. S Esterkou vytvořili super dvojku. To znamená, že se ignorovali. Stanley fungoval jako detektor posraného miminka. Esterka totiž z hlasitého „čvách“ přešla na tichý režim. Nicméně resultát byl vždy stejný: plínka durch, většinou taky chycená záda, kalhoty, bodíčko nebo tričko, vlásky, ouška, druhotně (až na pultu) taky ruce, nožky… Po „čváchu“ ale bývá Esterka v dobré náladě, povídá si a tak, je tedy obtížné v tiché „čváchy“ detekovat. Dáda přišla s návodem, jak tichý „čvách“ identifikovat: Stanley, většinou spokojeně ležící poblíž Esterky, najednou frknul a znachuceně odešel do předsíně do pelechu. A to bylo znamení…

Dneska ale Stanleykovi služba skončila, takže teď bude muset Dáda přejít na starou dobrou rozpoznávací metodu „čuch a hmat“. Ale to už je úděl maminek.